Cymba má novou hru. Moc jí baví, a i přesto že si při ní připadáme jako úplní idioti, rádi ji s ní hrajeme. Co bychom také pro naši holčičku neudělali.

Cymbička si s námi hraje na schovávanou. To si přičapne do vysoké trávy, nebo i jen do brázdy v poli a snaží se být neviditelná. Někdy si schová hlavičku, aby nás neviděla a tím má pocit, že ji také nemůžeme vidět. Někdy po nás ze svého "úkrytu" pokukuje a kontroluje, jak ji ti její blbí "rodiče" nemohou najít. No a my se smíšenými pocity ji jakoby hledáme, vykřikujeme, že tu naši holčičku vůbec nevidíme, a že ji asi nenajdeme. Někdy si tak říkáme, jestli jí alespoň děláme určitou radost, nebo jestli se pouze stavíme do pozice pitomců, a co si asi tak o nás naše slečna myslí.

Zatím však pokaždé, když ji po dlouhém "hledání" najdeme a s tleskáním křičíme: "Už jsme tě našli", vyrazí radostně ze svého úkrytu a vypadá celkem radostně. Otázkou je, zda její radost pramení z její nevinnosti a potěšení z této jednoduché hry, nebo zda má radost, že je tak chytrá, že se dokáže tak dobře ukrýt a my naopak tak zabednění, že ji tak dlouho hledáme.

Komu se snad zdá, že naší buličí holčičce přisuzujeme trochu moc lidských vlastností a uvažování, má možná pravdu, ale takoví už my prostě jsme, pro nás je bulík tak trochu člověk, nebo lépe řečeno někdy víc než někteří lidé. Vy, kdo znáte bulíky a znáte i trochu lidi s jejich vesměs špatnými vlastnostmi, víte o čem mluvím.