Je to rozdíl mezi psem vyrůstajícím ve městě a na vesnici, nebo je to rozdíl v povaze?

Jsou věci, které jsme u našeho Akimka, který s námi do 7 let žil v Praze a až potom se s námi přestěhoval na vesnici, nepoznali. Vždycky dostával různé psí pochoutky ke žvýkání jako buvolí kosti, prasečí uši a jiné dobroty. Buď je po buličím způsobu co nejdříve spořádal, když je trochu žvýkáním změkčil, a pak se je snažil co nejrychleji a často na několikrát a neúspěšně spolknout. Pokud zrovna neměl svou žravou chuť, a to nebylo často, klidně nechal nažvýkaný zbytek válet se na podlaze, na křesle, na pelíšku, nebo na chalupě kdekoli i na zahradě. Rozhodně netrpěl traumatem, že mu ty zbytky sníme.

To naše Cymba je jiný kalibr. Co se týká způsobu konzumace výše zmíněných dobrot, kterých má k dispozici také dost, neliší se asi od jiných bulíků a také nemá trpělivost s dlouhým žvýkáním a snaží se svou dobrotu polknout v co největším kuse. Trochu odbočím. Na tuto hltavost skoro doplatila životem Cymbina nevlastní teta Olinka, která se pokoušela polknout skoro celé kopyto a málem se udusila, když na poslední chvíli jí od něho pomohl veterinář. Ani Akimek se nevyhnul nebezpečí udušení, když bez kousání chtěl spolknout půlku tatranky a ta byla jak je jejím zvykem hranatá a zapříčila se mu v krku. Jen duchapřítomnost Zuzky, která si všimla, že leží a jen kope nohama mu zachránila život, když z něj vzpříčený kus tatranky doslova vyklepala.

Ale zpět k Cymbě. U naší holčiny jsme zaznamenali chování, které jsme doposud nepoznali. Cymba si jako správný pes z divočiny zahrabává jídlo na zlé časy. Dochází to tak daleko, že si nezahrabává jen nedojedené zbytky, ale i například "fungl" nové ucho a pak si jde žebrat o nové, které si sní. Jestli nás někdo teď podezírá, že ji nějak šidíme, je na omylu. Opravdu jí nic z jejích dobrot nejíme. Přesto vždy, když si něco jde schovat a zahrabat, je celá nervózní, jestli se nekoukáme a nevidíme, kde si své zásoby skrývá. Průšvih je, když se na ní náhodou při její činnosti podíváme, nebo jí vidíme vylézat zpod tújí, kde má nejvíce skrýší. To pak chudák naštvaně musí znovu svůj poklad vyhrabat a jít ho uklidit jinam. To si už ale většinou dáváme pozor, abychom se nedívali a demonstrativně se celou dobu koukáme strnule jiným směrem. Není spokojenějšího psa nad naší Cymbu, když vidí, jak ty své "rodiče" přeci jen oblafla a dokázala si to své ukrýt za jejich zády.

Původně jsme si mysleli, že všechny ty věci prakticky končí navždy pohřbené někde na naší zahradě, ale poznali jsme, že opak je pravdou. Cymba má docela dobrý přehled o svých skrýších. A tak se nám nyní stane, že holčina si vyběhne na zahradu a přinese si domů děsně uválený a špinavý kus buvolí kosti, aby si ho na pelíšku schroupala. Jindy zas jí jako správného Harpagona popadne podezření, že je nějaká její skrýš vyzrazená a hrozí nebezpečí vykradení. Nevím koho jiného by podezřívala než nás. Ještě žádná návštěva se u nás neplazila po čtyřech a nehrabala v zemi. My sice také ne, jen Zuzka, když se snaží udržet na zahradě nějakou tu kytku, ale přeci jen, asi podle ní máme nejvíc příležitostí a jak známo, příležitost dělá zloděje. Takže chudák vyhrabe svou skrytou dobrotu a ve zmatcích hledá nové skrýše. Co ta holka vytrpí. Nejen ty věčné nervy a strach o své skrýše, ale i ti hrozní mravenci, kteří se k jejím dobrotám stáhnou a není jim vhod, že jim Cymba jejich kořist zase bere. Podle ohánění tlapkami po čumáčku si asi užije i pár kousnutí.

S tím, jak se ochlazuje a přicházejí deštivé dny, je Cymba více doma a tak začíná přenášet svou vášeň ve skrývání a hromadění zásob i do domu. Ne že by si své poklady zahrabávala. To by snad na dlažbě nedokázala, ale vynalézavě se snaží nalézat různé skrýše za co, nebo pod co, či do čeho by mohla ukrýt zásoby pro budoucnost. Občas neodoláme a když si něco takto "vynalézavě" ukryje, jakoby náhodou jdeme a dobře viditelné ucho vezmeme a říkáme: "Podívej Cymbičko, co jsme našli. Tady jsi zapomněla ouško." Kdyby pohled dokázal vraždit jsme několikanásobnými nebožtíky. Chudák tak většinou raději ucho sní, než by riskovala, že ji o něj připraví její "máma nebo táta". Zatím nevíme, jak ji přesvědčit, že vlastně kromě ryb jiné maso nejíme a prasečí uši už vůbec. Třeba to časem pochopí.