První srpnový týden 2005 jsme naši Cymbu poprvé vzali na delší tůru do hor, abychom ji otestovali, jestli bude podobně zdatná jako Akimek a jestli se jí to na horách bude také tak líbit. Vyjeli jsme do Krkonoš „českých velehor“. Od Pomezních bud jsme se dali po červené cestě na Jelenku. Zpočátku naši holčinu odchovanou v polabské nížině prudký stoupák trochu zarazil a asi si říkala, co je to za divné cesty, ale jako správný bulík se s novou situací brzo sžila a přestalo jí to připadat divné. Když jsme pak občas zastavili, abychom doplnili síly a napili se, zjistila, že to vlastně není tak špatná věc takový výlet.

Abychom docílili dostatečného zavodnění a zabránili dehydrataci, vymyslela Zuzka již pro Akimka takový fígl na bulíky. To stačí do misky s vodou dát jeden dva piškoty a bulík ve snaze ten piškot sníst ho většinou „rozňahňá“ do vody a s tím pak do sebe dostane více vody, než by normálně vypil. U nás se pro tento trik vžil název „buličí guláš“. Naši mladou pak nesmírně zajímala jakákoli voda, která se vyskytla podél cest. Z každé musela ochutnat, je li to opravdu správná horská voda a také musela prozkoumat, odkud a kam ta voda teče. Problém byl, pokud voda tekla pod cestou zabudovanou trubkou. Boj o to, aby se nám Cymba nezapasovala do některé z těchto trub pod cestou byl prakticky celodenní „zábavou“.

Z Jelenky jsme pak pokračovali „Traversem“ pod Sněžku. Ani na obtížných kamenných polích Cymba neztrácela dobrou náladu, a kdyby měla kalhoty mohlo by se říci, že je překonávala s rukama v kapsách. Tím, že je tato cesta daleko méně frekventovaná, než cesta přes Sněžku, všem se nám moc líbila.

Potom Cymba poprvé viděla lanovku. Nepřejte si slyšet, co řekla lidem vozícím se na Sněžku i z ní v sedačce a nepoužívající nohy k tomu účelu, pro které jim narostly. Nikdy se ani mě, ani Zuzce nepodařilo pochopit, co z toho lidé mají, když vyjedou na kopec lanovkou a nevyjdou si ho po svých. Zdá se, že ani Cymba to nechápala. Pouze to dávala víc nahlas najevo.

Tak jsme se dali po žluté cestě (frekventované víc než nám bylo milé) přes Růžohorky na Portášky. Protože jsem si cestu z Růžohorek ještě pamatoval jako úvozovou cestu, po které sjezd na běžkách byl místy kulantně řečeno „o hubu“, byl jsem nepříjemně šokován asfaltkou vedoucí po celé délce. Nevím, proč je třeba hory zaneřádit asfaltovými silnicemi místo starých cest. Ty přece fungovaly staletí a také tam lidé mohli fungovat. Jenže lidé jsou líní, potřebují se až nahoru nechat dovézt, zde pouze zkonzumovat třikrát více kalorií než vydají a sjet dolů. No a pro provozovatele horských chat platí kšeft je kšeft. Otázkou je, zda to za pár desetiletí ještě budou vůbec nějaké hory.

Abychom se vyhnuli co nejvíce lidem, uhnuli jsme za Portáškami na zelenou Pěnkavčí cestu a sešli do Krakonošova údolí k Malé Úpě. Tady jsme si sedli s Cymbou na zahrádku místního penzionku, najedli se a napili. Cymba se také občerstvila (částečně z našich talířů), odpočinula si a vyrazili jsme na poslední úsek cesty, bohužel opět po asfaltu. Prostě z Malé Úpy dnes, nechce li člověk jít dvojnásobně dlouhou cestou, vede na „Pomezky“ jen asfalt. Modrou a pak červenou jsme se tedy škrábali do kopce. Ačkoli cesta má zákaz vjezdu motorových vozidel, provoz zde nebyl zrovna malý. Ostatně co by člověk chtěl v Česku, kde se z výjimek udělal standard a ti co výjimky nemají, stejně na předpisy kašlou.

Světlou stránkou tohoto úseku cesty bylo Cymbino první setkání s kravičkami. Ještě nikdy je ve svém životě neviděla a necítila. Nejprve zbystřila a začala vrčet a štěkat na neznámý pach, když jsme je ještě ani neviděli. Pak jsme došli k ohradě se čtyřmi černobílými jalovičkami. Cymbu jsme uklidnili, že jí ta velká zvířata rozhodně neublíží, že jsou to hodné kravičky (to jsme jí ale kecali, když to byly teprve jalovičky) a Cymbu nakonec přemohla zvědavost a chtěla se hrnou k nim. To jsme jí nedovolili, takže jí nezbylo než koukat zpoza ohrady.

Jedna z jaloviček byla asi stejně zvědavá jako Cymba a asi i stejně odvážná. Protože si první troufla až k Cymbičce a začaly se vzájemně očichávat. To ale Cymba nepočítala s tím, jak mají kravičky dlouhý jazyk. V nestřeženém okamžiku ji kravička olízala čumák, že se Cymba ani nestačila vzpamatovat. Olizování kravím drsným jazykem viditelně nebylo to, co by si Cymba chtěla dopřávat každý den, ale zvědavost naší slečny je prostě větší. Raději tedy odvracela hlavičku a vyhýbala se dlouhému drsnému jazyku, ale neustoupila od ohrady ani o centimetr.

K odchodu jsme museli dát pokyn my, jinak bychom zde zůstali do tmy.

Pak již nám zbývalo jen kousek (necelé dva kilometry) do cíle naší tůry. Bohužel se ty mnohé kilometry po zbytečném asfaltu podepsaly na nohách naší Cymby. Protože při chůzi trochu hajdalácky někdy tahá přední nohy po zemi, obrousila si přední drápek na jedné noze tak, že ji začal bolet a kulhala. Tak jsme se se Zuzkou střídali a ten zbytek cesty k autu donesli Cymbu na ruce. Dost se pronese. Zvláště pak když se začne zvědavě rozhlížet na všechny světové strany, protože z té vyšší perspektivy e přeci jen lepší rozhled. Když se pak kvůli výhledu vykloní víc a vysune těžiště daleko od osy těla, je její jindy milá zvědavost spíše k vzteku.

Po více než 20 kilometrech horské procházky Cymba neměla jedinou myšlenku v autě zlobit a vymýšlet blbiny a doma jsme ji z auta museli vytáhnout. Jak se svalila do pelíšku, tak okamžitě usnula.

Myslíme, že putování po horách Cymbu bude bavit a má i dobrou výdrž a vůli. Jen musíme něco vymyslet na ty její nešťastné drápky a tvrdý povrch. Asi zkusíme dětskou sedačku s otvorem na ocásek, abychom ji mohli v těchto nepříjemných úsecích občas nosit.