Naše Cymba tento týden končí již čtvrtý týden svého prvního hárání a zdá se, že si uvědomuje, že by již mohla být dospělá. My zase doufáme, že již své hárání skončí. Aby se vyběhala a nebrala své dospívání jako újmu osobní svobody, necháváme ji běhat volně jako normálně. O to větší nervy si prožíváme při procházkách s ní. Tedy většinu těch nerváků odnese Zuzka, která s ní absolvuje procházek po lese a loukách nesrovnatelně více.

Zatímco Cymba si spokojeně pobíhá, provokuje ke hře, tahá klacky, běhá za tenisákem a provozuje všechny své oblíbené činnosti, Zuzka si může ukroutit hlavu, nejde li někde nějaký pes, kterému by se naše holčička mohla až moc zalíbit.

Pravda takovou starost jsme asi neměli ani o svou dospívající a teď již bohudík dospělou dceru.

Naštěstí Cymba ani v tomto období dospívání nezapomíná na své dobré vychování a poslouchá. Někdy skoro dokonale, někdy o poznání hůře, ale zatím vždy dříve nebo později zareaguje na zavolání a spokojeně přiběhne.

Cymbička by si již moc ráda pohrála a pohonila se s těmi několika pejsky, kteří tu v okolí žijí a netráví svůj život jen v zahradách a u bud. Stejně tak by jistě přivítala setkání s bráškou Brumínem nebo bratránkem Rorem. Jim by se Cymba jistě víc líbila v současném stavu, ale to si musí nechat zajít chuť a počkat,. Určitě dostanou zprávu jako jedni z prvních.

Jinak se však povahově nijak zvlášť nemění. Je stále stejně milá, kamarádská, bez známek jakékoli agresivity. Je také stejně roztomile pitomá. Právě nyní hryže opravdu velkou buvolí kost. Protože ji to již přestává bavit, ráda by si ji schovala (nejlépe zahrabala), ale zem je zmrzlá a doma to nejde. Bohužel kost je opravdu tak velká, že ani řádně schovat ji nejde. Vždy jí nějaký kousek kouká a to ke spokojenosti Cymby nestačí.

A tak nám z naší Cymbičky dorůstá, jak to pojmenovala maminka Rora (Martina ), a jak se u nás dobře vžilo, ženička..